Zuzy blog
Na Matějské pouti...
No jo, zase musím nadávat. Nechtěla jsem vůbec, ale vůbec na Matějskou pouť. Poutě jako takové, svět kolotočů a přeslazených cukrdlátek, zářivých neonů a sprejem stříkaných polonahých žen ve mně vzbuzuje odpor. Je to svět kýče. A k takovému neodmyslitelně patří i kýčová hudba, která každou, ať už atrakci nebo střelnici, doprovází. Dnešní mou návštěvu ruského kola, jež jako jednu z mála atrakcí si, pro její mírnost, troufnu navštívit, doprovázela píseň s textem, jež zněl zhruba takto: "Sex patří lidu, sex patří lidu, sex patří lidu, sex patří lidu...! Aaaach, aaaaaach, aaaaaaaaaaaach!" Nevím, jak postižené děti a mladí i starší handicapovaní návštěvníci, ale já byla zhnusena. To už tito paumělci nedokáží upoutat pozornost ani svou, čím dál více stupidní donekonečna se omílající primitinvní elektronickou melodií bez nástrojů založenou na přehnaně výrazné rytmice, že se uchylují natvrdo k vykřikování vět, jež nedávají smysl a slov, které samy o sobě poutají pozornost svou zprofanovaností a jakýmsi naivním pocitem nádechu utajovaného ovoce zároveň?!!! Na atrakci samotné se mi špatně nedělalo, ale při dlouhé půlhodinové čekací době jsem myslela, že omdlím. Odpočinku se mi nedostalo ani na Křižíkově fontáně, kde byl pro handicapované, jimž patřil dnešní pouťový den, přichystán kulturní program. Ještě než jsem stačila usednout na jednu ze sluncem vyhřátých laviček, dolehla k mému sluchu píseň popové superstar hvězdičky mužského pohlaví, jež zpívala pro změnu zhruba toto: "Neslibuju modrý z nebe, nabízím jen sex, neotálej čas tak utíká. Neslibuju modrý z nebe, nabízím jen sex, jestli tohle nevydejcháš, jó, tak si běž..." Měla jsem toho dost. Unikla jsem Kubovi koupit marcipánovou mrkev (mimochodem, cítím se podvedena, uvnitř byl ohavný kus oschlého piškotu) a potkávám pány Paroubka s Rathem, jak se nechávají vidět mezi postiženými, jimž rozdávají své předvolební balonky. Pánové, postižení sice mohou volit, ale zpravidla nevědí koho, protože je to vůbec nezajímá! Laciné gesto. Ale přeci jen: jsem ráda, že jsme jeli, protože Jiříkovi, co jsem ho měla na starost, se to moc líbilo, Péťovi, který ještě nikdy na žádné atrakci nebyl, také a svítilo tak nádherně sluníčko, že mi dokonce připálilo nos!
PS: Do strašidelného hradu (další z atrakcí, které mne nechávají chladnou) nedoporučuji chodit bez nůžek. Vzhledem ke stáří a opotřebovanosti atrakce nepůsobí ani tak její interiér strašidelně, jako to, čím se uvnitř pohybujete a to, co vás má strašit. Polorozpadlé figuríny a časté prorezlé díry ve zdech propouštějící světlo dovnitř vám dávají nahlédnout do ohavně špinavých útrob strašidelného zámku. To zřejmě majitel tuší, a proto se rozhodl nainstalovat několik provázkových závěsů, které vás v nestřeženém okamžiku mají plácnout přes obličej. Velmi hygienické! A také mokré, jelikož střechou zatéká, takže některé provázky jsou jednak zabacilované kontaktem s tisíci obličeji nejen letošních návštěvníků, ale zároveň i mokré!!! Fuj.
Tak se na mě nezlobte, já fakt chtěla nebejt kritická, když se to jinejm líbí, nechtěla jsem jim to brát, ale já to nedokážu! A taky si konec konců říkám, co by to bylo za blog, kdybych tu neprezentovala svoje názory...? Tak se omlouvám, samozřejmě, že jsem ráda, že to postižené baví, protože u těch, které znám já, je někdy nesmírně těžké, ne-li nemožné zjistit, co a jestli vůbec je něco baví...
E-mail: besipka@centrum.cz